Batoh, vlak a potomci
Podmínky pro pořádný český výšlap s dětmi jsou tři: musíte mít dobré boty, pořádný spacák a pozitivní přístup. Ty ostatní maličkosti hravě zvládnete.
Toulat se po Česku s dětmi vlakem a s batohem na zádech je vlastně takový rodinný stmelovač. Až příště nebudou vaše ratolesti chtít večeři, stačí vzpomenout: Víš, jak jsme v Rychlebech na nádraží v Kobylé jedli ten chleba s paštikou ozdobený sedmikráskami? A chuť se jim vrátí. A až budou psát písemku z vlastivědy, zaručeně budou vědět, které země s Českem sousedí, cesty k hraničním kamenům v Novohradských horách, Bílých Karpatech nebo na Broumovsku totiž zažijí na vlastní kůži. A také hravě vyjmenují, které řeky tečou Plzní, protože ve všech pěti si máčely tlapky. Není to ale jenom romantika. Do kempu musíte dojít i když prší, a i malé děti musí dodržovat pravidlo spravedlivého rozdělení zásob: každý nese jeden batoh. Pak jsou na sebe ale pyšní, spokojení a příjemně ušlí, takže nezlobí a nevymýšlí, jak vytočit rodiče. Což se v autě i na hotelových chodbách často stává.
Pamatujte na to, že čím dřív začnou děti chodit po výletech, tím větší samozřejmost pro ně bude čtení z mapy a hledání turistických značek. Ale nepřepínejte je. Šestileté dítě ujde sedmnáct kilometrů, ale riskujete, že další den lehne s horečkou z únavy. Drsně ano, ale s rozumem. Školkové dítě ujde za hodinu maximálně dva a půl kilometru. Má touhu se všude zastavit, všechno prozkoumat a všechno sebrat. Klacíky, větve, kameny a podobné suvenýry bude tahat od rozcestníku k rozcestníku a nebude se jich chtít vzdát. Pokud jste zrovna ve fázi cesty, kdy skutečně musíte někam dojít a zpožděním byste riskovali třeba ujetý vlak, musí robátko na koně nebo do krosny na záda.
Od dětí školou povinných, pokud jsou jen trochu trénované a neživí se pouze hamburgry, můžete chtít čtyři kilometry za hodinu, po rovině nebo z kopce i pět. Délku trasy si předem spočítejte. Na každé mapě je mezi rozcestníky malé červené číslo, které označuje počet kilometrů. Při plánování trasy dávejte také pozor, abyste nevybrali jen tu, která jde do kopce. Vaše ratolesti vám budou vděčné, když se rozhlédnou do kraje, ale příkré kopce bývají demotivující. Na každé rozhledně v duchu při výstupu spočítejte schody a nahoře se jich zeptejte, kolik jich bylo. Kdo bude odhadem nejblíže, může dostat největší tatranku. Nebo nejtěžší batoh.
Mimochodem, ta svačina: škemrání o přestávku na jídlo přichází obvykle právě pod kopcem. Otočte to. Pít se může kdykoli, ale jíst budeme až nahoře. Uvidíte, jak rychle se tam vyškrábou. Svačin vezměte několik. I když spoléháte na hospodu, která je na mapě namalovaná, je dobré do ní předem zavolat, obzvlášť pokud není v nějaké větší vesnici. Není smutnějších dětí, než těch, které se těšily na smažák a kofolu a sedí na prahu zavřené hospody a ulamují poslední rohlík. A ještě jednu věc si ověřte předem, raději dvakrát. Jestli ten vlak, kterým chcete zpátky, jede i v sobotu a jestli autobus, který vás má přiblížit cíli, staví i na tom malém rozcestí. S dětmi se dá stopovat, ale pokud jste to neměli v plánu, není to úplně příjemné.
Proč se s dětmi toulat a zdolávat terén a nástrahy? Dozvíte se o nich něco, co jste doma nemohli zjistit. A oni o vás jakbysmet. Uvidíte modrý horizont a možná ještě dál a uvidíte to s lidmi, které máte nejraději. A až pak přijde puberta, budete mít jistotu, že si vás nebudou pamatovat jen jako paňmámu od plotny nebo kárající vzteklinu.
Tak tedy, kam s nimi?
(a ještě upozornění: na Výletnici uvádíme časy odjezdů vlaků či autobusů, ale před výletem je důrazně doporučujeme zkontrolovat podle aktuálního jízdního řádu, mění se každou chvíli, tak ať vám to neujede!)