Bruggy, království na kanálech

Říká se jim Benátky severu, což je klišé a navíc úplně stejné přízvisko dostal i Amsterodam a Petrohrad. Také si vysloužily přezdívku perla severu nebo diamant Evropy. Ať už se ale o Bruggách říká cokoli, ten, kdo tam někdy byl, při vyslovení názvu města zjihne, zasní se a klišé neklišé, v mysli se ocitne v lodi na kanále mezi labutěmi, pod věží se zvonkohrou, uprostřed středověké nádhery labyrintu uliček, mostů a romantických zákoutí, odkud se sem tam vynoří jeptiška. Bruggy, město zapsané na seznamu památek UNESCa, jsou magnet na turisty a útočištěm snílků.

Už jen to jméno! Francouzi vyslovují název města brúž, vlámové bryche a zbytek Evropy si ho komolí podobně jako Češi. Brych je přitom ve vlámštině most, což může být jeden z důvodů, proč se Bruggy jmenují právě Bruggy. Je ale dost možné, že jméno pochází už od Vikingů a jejich slova brygja, tedy přístav nebo bezpečné místo pro přistání. Moře je odtud přitom víc než dvacet kilometrů. Před patnácti sty lety ale bylo ještě všechno jinak.

Srdce pod kostelem

V každém případě Bruggy jsou tu už od roku 850 a založil je šlechtic přezdívaný Železná paže. Jsou jedním z vůbec nejstarších měst na kontinentě. Už v jedenáctém století bylo centrem obchodu, rodina jménem Van der Beurs tady dokonce založila první mezinárodní směnárnu a dala tak i díky svému jménu vzniknout tomu, co dnes nazýváme burzou. Když přišla renesance, Bruggy se začaly proměňovat z obchodního i na umělecké centrum. Mimo Itálii bujel nový styl právě tady, v ateliéru Jana van Eycka či Hanse Memlinga.

A když už jsme u té renesance: v kostele Panny Marie, který má druhou nejvyšší kostelní věž v Belgii (měří 122 metrů a je celá z cihel), je v postranní lodi taková malá, docela nenápadná soška Madony s dítětem, před kterou vždycky stojí nejvíc turistů. Je to jediná socha Michelangela Buonarottiho mimo Itálii. Původně byla socha z carrarského mramoru určená pro oltář sienského dómu, ohromné katedrály v Toskánsku. Koupila ji ale bohatá kupecká rodina z Brugg a socha už zůstala ve městě. 

Stavba kostela trvala dvě stě let a začala v roce 1220, není tedy divu, že je směsí románské jednoduchosti, renesančního génia a místy nabubřelé barokní výzdoby. Tak jako v Praze potkáte na každém rohu připomínku Karla IV., v Bruggách je to vévoda Karel Smělý. Jeho snem bylo vytvořit nezávislou burgundskou zemi odtrženou od Francie. Pohřbený je právě v kostele Panny Marie. Jeho náhrobek a náhrobek jeho jediné dcery Marie, je skvostný. Ostatky královské rodiny byly nalezené při vykopávkách pod kostelem, kromě nich se však našlo ještě něco: urna se srdcem Filipa Sličného, Karlova vnuka. Ten se v Bruggách narodil a podle starého zvyku sem bylo jeho srdce po jeho smrti dopraveno, aby spočinulo v místě zrození.

Dvůr plný narcisů

Kousek od kostela je takzvané Jezero lásky, Minnewater, na jehož hladině plují stovky labutí. Ty jsou tu od středověku, kdy město potrestal Maxmilián Habsburský za vzbouřenecké tendence a nařídil mu za trest chovat právě labutě. Nutno dodat, že v boji o burgundské dědictví vtáhl Maxmilián, který se oženil se zdejší dědičkou, do vyčerpávajících válek nejenom Rakousko a Francii, ale zesílil i rivalitu mezi místními velkými obchodními centry – Bruggy, Antverpami a Mechelenem. Právě Bruggy nedopadly nejlépe, místní přístav se postupně zanášel, vody ubývalo a obchodní ruch kvůli tomu slábl. Později se to ale ukázalo být výhodou: zatímco ostatní města si prošla zničujícím vývojem průmyslových oblastí během průmyslové revoluce, panorama Brugg zůstalo nedotčené.

Středověk tady dodnes neskončil. V Bruggách je jedno místo, kde je to obzvlášť patrné: dvůr bekyní. Bekyně byly zvláštními mniškami, dobrovolně napodobovaly život jeptišek a zakládaly společenství, ale nechtěly být svázané klášterní samotou. Říkaly si původně spolek paní a vdov. Pomáhaly chudým a nemocným, staraly se o opuštěné děti, vařili pro potřebné, praly, zašívaly. V Bruggách vybudovaly svůj dvůr už ve třináctém století a právě tady žily bekyně až do konce minulého století. Většina domů v jejich dvoře je ze 17. a 18. století a turisté si kromě parku mohou prohlédnout i jeden ukázkový příbytek, aby si mohli udělat představu, jak chudě bekyně žily. Na práh domu bekyní se prý po bitvě u Nancy dovlekl raněný Hans Memling, a protože ho v místním špitále svatého Jana vyléčili z jeho válečných zranění, která utrpěl pro svého krále Karla Smělého, dal se z vděčnosti na malování. A Bruggy svými obrazy proslavil. Dvůr bekyní je nejkrásnější na jaře, kdy uprostřed parku rozkvetou tisíce narcisů.

Sedmačtyřicet zvonů

Centrem Brugg a místem, kde je jedna z největších koncentrací turistů na metr čtvereční v Evropě, je náměstí se zvonkohrou. Je to největší zvonkohra na světě a nachází se na místní dominantě, osmaosmdesátimetrové zvonici. Vede k ní 366 schodů, takže pokud se na ni rozhodnete vystoupat, nestavujte se cestou v blízké pralinkárně na horkou čokoládu ani na výborné belgické pivo v některé z přilehlých hospod, je to totiž náročný výstup. Zvonkohra má 47 zvonů, které dohromady váží skoro třicet tun, ty největší jsou šestitunové a ten nejstarší pochází z poloviny sedmnáctého století.

Místní zvonkohráč musí mít vystudovanou speciální školu hry na zvony, která se nahází pouze v Mechelenu. Tomuhle povolání se říká carillonér. Zvony rozehrává zvláštní kolíčkovou klávesnicí a umí na ně zahrát stovky skladeb včetně jednoho Dvořáka. Trénovat musí na speciálně sestavené menší maketě, aby cvičením nerušil celé město. Carillonéři hrají buď strojově, kdy zvony rozeznívají právě systémem kladívek, nebo ručně přímo na zvony. Ten místní si musí vychovávat pokračovatele, kteří hrají na další malé zvonkohry ve městě. Ta největší zní každou čtvrthodinu, v noci je hrát zakázáno. Věž se zvonkohrou se jmenuje Belfry a bývala důkazem bohatství města – čím vyšší věž středověké město vystavělo, tím vyšší prestiž mělo. Tahle dvakrát vyhořela, vždycky ji ale bleskurychle opravili.

Centrální náměstí, na němž věž stojí, působí jako kulisa z města pro panenky – městské budovy s typickými věžičkami a fasádami. Je tu i bazilika svaté krve a v ní se nachází jedna z nejcennějších světových relikvií: ve stříbrné schráně zvané ciborium z roku 1617 je uložená ampule s několika kapkami krve a vody, kterou Josef z Arimatije omyl Ježíšovo tělo. Lahvička zasazená ve zlatě sem doputovala z Jeruzaléma v roce 1150 jako odměna za zásluhy místní šlechty v křižáckých taženích. Na její výzdobu použil její autor John Crabbe třicet kilogramů zlata a sto drahých kamenů. Jestli je pravá a krev je skutečně Kristova? O tom tady nikdo nepochybuje. Každý rok v květnu sem putuje procesí, aby památku uctilo, nese ji městem na vyzdobených nosítkách za přítomnosti několika opatů a prelátů. Podílí se na něm i členové bratrstva Svaté krve, které vzniklo před šesti sty lety a dodnes jsou jeho členy nejváženější občané Brugg. Procesí mívá stovky členů a všichni musí být oblečeni ve speciálních rouchách a kostýmech.

Čtyři rady pro turisty

Jak si Bruggy užít? Rady jsou čtyři.

Zaprvé: nejezděte sem v sezóně, ale třeba začátkem května nebo koncem září. I tak bude turistů kolem víc než dost. Přivstaňte si, Bruggy jsou nejkrásnější kolem šesté ráno, kdy ještě většina turistů spí.

Zadruhé: soustřeďte se na gastronomii. Málokde se jí a pije tak dobře jako v Belgii a Bruggy jsou v tomhle místní špičkou. V Bruggách jsou čtyři pivovary, tím nejslavnějším je Halve Maan, který už od roku 1564 vaří pivo značky Hendrik. A je i nejvýjimečnější – vaří se jenom dvakrát do měsíce (Halve Maan znamená půlměsíc) a čepují ho jenom v místní pivovarské restauraci. Je z opravdového chmele, nikoli z náhražkovitých chmelových granulí. Vyzkoušejte pralinkárny a čokoládovny. Na nerozhodnost turistů nad plnými pulty lákadel jsou tu zvyklí. Nejznámější čokoládovna se jmenuje Sukerbuyc na ulici Katelijnestraat a mají tady horkou čokoládu, kterou připravují do kelímků podle místního zvláštního receptu. Rodinný podnik vyrábí sto druhů pralinek a všechny jejich názvy uvádí na cedulkách na zdech obchodu. V Bruggách je i muzeum čokolády zvané Choco-Story. Plní třípatrovou budovu, v prvním patře je expozice z historie čokolády počínaje Máji a Aztéky, ve druhém patře se rodinné muzeum soustředí na proces výroby čokolády a v tom třetím se dozvíte něco o zdraví prospěšných účincích čokolády. A na odchodnou dostanete právě vyrobenou pralinku. Kromě muzea čokolády je v Bruggách také Frietmuseum, tedy muzeum hranolek. Málokdo to ví, ale hranolky nejsou americkou, nýbrž původně belgickou specialitou. Frietmusum vlastní stejná rodina jako muzeum čokolády a uspořádala ho podle podobného klíče – historie brambor a hranolek, proces výroby a ochutnávka nakonec.  Čokoládové muzeum najdete na Sint-Jansplein, hranolkové na Vlamingstraat. Pokud si budete po obchůzce gastronomických skvostů Brugg připadat příliš přejedení, vypůjčete si kolo, jezdí tu všichni, ostatně jako na mnoha dalších místech Belgie či Nizozemí. Dojet můžete na severní okraj města, kde jsou čtyři větrné mlýny.  

Třetí doporučení: zajděte na místní bleší trh. Největší je v sobotu na nábřeží Zand, od května se ale koná každý den a seženete tady úžasné starožitnosti i vlámské krajky.

Závěrečnou radu berte smrtelně vážně: než sem odjedete, pusťte si film V Bruggách Martina McDonagha. Je to sice černá střílečka, ale město tu hraje hlavní roli. A atmosféra středověkých zákoutí, lodiček, labutí, kostelů i té nejvyšší věže na náměstí je tu dokonalá.

(vyšlo v časopise Svět)