Komiksová jízda po Bruselu

Brusel je hlavním městem čokoládových pralinek a výtečného piva, láká na muzeum Reného Magritta i jeho rodný dům a také na notoricky známého čůrajícího chlapečka v centru města. Ze všeho nejvíc je ale Brusel hlavním městem komiksu.

Nejde jen o to, jak Bruselané ke komiksu přistupují – zřídili mu vlastní velké muzeum v secesní budově, a když sem přijedete, dostanete kalendář, kde je každý měsíc vyznačeno několik komiksových festivalů, přednášek, burz nebo veletrhů. A nejde ani tak o to, že Belgičané jsou praotci komiksu, vymysleli šmouly, Tintina i Luckyho Luka. Podstatné je, že Bruselané i jejich radnice podporují pouliční komiks. Uprostřed Bruselu natrefíte na čtyři desítky nástěnných komiksových maleb. Pokrývají obyčejné domy, banky i obchody, jejich výrobu i údržbu platí veřejný rozpočet a málokdy se najde vandal, který by je zničil. Obyvatelé a správci komiksových domů jsou totiž na své fasády patřičně hrdí a hlídají si je.

První nástěnný komiks vznikl v Bruselu v roce 1991. Při opravě fasády někdo přišel na to, že by se dala vylepšit a místním liberálům okamžitě došlo, jaký je to turistický tahák. Od té doby vzniklo čtyřicet maleb na stěnách domů, dvě byly zastavěné nebo přetřené, teď jich je osmatřicet. Takže dnes je možné si ve městě dopřát takzvanou Comic Strip Route, tedy okružní cestu po Bruselu po komiksech. Ta začíná, jak jinak, Hergého novinářským hrdinou Tintinem.

Kapitán notor a Asterix ze školky

Cestou z centra na Rue de l´Etuve se musíte ohlédnout: na stěně dobrých devět metrů vysoké sbíhá venkovním schodištěm Tintin, kapitán Haddock a jejich věrný pes Filuta. V první chvíli se leknete, že honí nepřítele a že chatrným schodištěm propadnou – hlavně pokud víte, že kapitán Haddock je notorický alkoholik a zavrávorat může kdykoli. A pak vám dojde, že je to první komiksový strip. Každý další obrázek na fasádě vás ale překvapí se stejnou výmluvností. Některé totiž autoři pojali pomocí rozšířené perspektivy jako ubíhající do ulice, u některých zase do posledního detailu využili dům, na němž jsou namalované. Stane se vám tak třeba, že na Rue du Bon Secours budete sledovat dalšího komiksového zuřivého reportéra Rica Hocheta, jak ručkuje po okapu pod střechou a když se pod ním otevřou na první pohled malované dveře a z nich vyjde skutečná živá obyvatelka domu, vyjeknete, abyste ji varovali.

Některé komiksy jsou dobře ukryté, a i když Brusel procházíte s mapou, v níž jsou všechny zakreslené, chvíli trvá je objevit. Ten nejskrytější je asi na Rue de la Buanderie a jmenuje se Římané, střeste se! Galové přicházejí. Jistě, jde o Asterixe a Obelixe (a také Idefixe,Troubadixe a všechny ostatní), kteří ženou zástup římských vojáků. Rue de la Buanderie je klidná ulice západně od centra a na první pohled není žádná pomalovaná stěna vidět. Až po dvojím přecházení sem a tam se nakonec vyloupne: za vysokým železným a zamčeným plotem místní školky. Děti si sem každé odpoledne chodí hrát na pískoviště pod Asterixe a Obelixe. Není divu, že pak mají ke svým komiksovým hrdinům vřelý vztah. Nedaleko na rohu dál od centra je další nástěnný poklad: Lucky Luke od Maurice De Bevere zvaného Morris. Z banky na obrázku vybíhají bratři Daltonovi, nesou pytle s dolary (jen mentálně zaostalý Averell hrdě třímá kýtu) a nad nimi Lucky Luke a jeho věrný oř Jolly Jumper právě barvami a štětcem dokončují nápis Bank. Zatímco stín Luckyho Luka na stěně ještě sahá po koltu, skutečný Lucky Luke už po Daltonech pálí. Nedaleko na Place Saint-Géry čeká další vtípek: dobrodružství Nerona od Marca Sleena. Nero je prototypem líného hrdiny, džgrešle a nebožáka, který se vždycky dostane do nesnází. Podobnost s císařem Neronem není náhodná, z uší tomuhle pivnímu moulovi rostou jakoby náhodou vavřínové listy. Na komiksové stěně loví vrabce a větev, na níž visí, se už už láme. Pod ním raději neprocházejte, při jeho šikovnosti vám určitě spadne na hlavu. A když, jedním si můžete být jistí: zkonzultuje další postup se svým přítelem, prodavačem hranolek a vrátí se domů k manželce k talíři teplých vaflí.

Král, který miluje komiksy

Proč zrovna Belgie a proč zrovna komiks? Jak je možné, že v zemi připadá na deset milionů obyvatel tisícovka lidí, kteří se živí výhradně malováním a psaním komiksů? Jak to, že nadpoloviční většina domácích nakladatelských titulů jsou komiksy? Nikde na světě není komiksů tolik a nejsou tak spojené s historií jedné země. Prý jde o geopolitický fenomén – v Belgii jsou tři oficiální jazyky a domluvit se pomocí obrázků prý bylo jednodušší. Navíc neustálé okupování ostatními mocnostmi rozvinulo v Belgičanech ostrý smysl pro satiru a ironii a i ty mají v komiksu své místo. Komiks prý dokonce stírá rozdíl mezi Vlámy a Vallony a pokud je něco důkazem ryzí belgičnosti, je to právě univerzálnost komiksového jazyka. Ostatně milovníkem komiksů je i belgický král, který v roce 1989 nechal v secesní budově staré továrny v centru Bruselu zbudovat největší komiksové muzeum na světě, kde je dnes uloženo téměř třicet tisíc komiksových sešitů. A které pořádá i krátkodobé výstavy různých světových stripů – Belgie se totiž neuzavírá do sebe jen se svým či evropským komiksem, ale prezentuje třeba i slavná japonská manga.

Za zakladatele belgického komiksu je právem považovaný Georges Remi, uměleckým jménem Hergé. Zatímco v amerických novinách a časopisech se komiks zabydlel už v devatenáctém století, Evropa měla zpoždění. Ve dvacátých letech ale Hergé vymyslel Tinina a zrodil se fenomén. Úplně první krátký příběh vyšel ve víkendové příloze bruselského časopisu Dvacáté století, která byla určena dětem a jíž Hergé od roku 1928 šéfoval. Jmenovala se Malé dvacáté a na obálce 10. ledna 1929 stál Tintin v županu s rukama složenýma za zády, vedle něj panáčkoval Filuta a oba koukali na veliký glóbus. Titulek zněl: Kam pojedeme? Postupně vzniklo několik krátkých příběhů pro časopis a v roce 1930 vyšel první díl sešitových dobrodružství. Nesl název Tintin v zemi Sovětů, pak následoval Tintin v Kongu. Hergé vytvořil celkem třiadvacet sešitů Tintinových dobrodružství, ten čtyřiadvacátý, nazvaný Tintin et l’Alph-Art, vyšel v roce 1986 jako nedokončený po Hergého smrti. Tintinova dobrodružství byla přeložena do osmapadesáti jazyků a na světě se prodalo více než dvě stě milionů výtisků. Ve své závěti si ovšem Hergé přál, aby v jeho díle nikdo nepokračoval. Tintin tedy nemá dalšího duchovního otce, který by jeho kreslená dobrodružství oživil. Přesto existuje Tintin i jako kreslený seriál. Hergé byl od začátku průkopníkem komiksového žánru – jako první použil takzvanou čistou linku. Tintin je směsicí detektivky, bláznivé komedie a později i sci-fi žánru. Stejně starý jako on je komiksový Tarzan nebo kreslená podoba Pepka námořníka.

Z Bruselu do Paříže a zase zpátky

Symbolem belgického komiksu ale není jen Hergého Tintin. Podobně slavní jsou i Šmoulové. Ty vytvořil kreslíř Peyo, nejdříve vlastně jen přimaloval do původního frankofonního komiksu Johan & Pirlouit malé modré trpaslíky, kteří se objevili po pár tónech hry na kouzelnou flétnu. To bylo v roce 1958. O nějaký rok starší je Morrisův Lucky Luke. Stejně starý jako šmoulové je Gosciniho Asterix – ten však nemá s Belgií nic společného a Bruselané si ho na svých zdech tak trochu přivlastnili. Gosciny byl Francouz a mimo jiné i duchovní otec malého Mikuláše a jeho patálií. Cestu z Paříže do Bruselu a zase zpátky ostatně absolvoval mnohokrát i Hergého Tintin – vycházel ve francouzštině a paralelně v obou zemích, Francouzi i Belgičané si na něj dělají nárok a dodnes je znalost Tintinových reálií součástí gramotnosti obou zemí.

Ať už je to s Tintinem jakkoli, Brusel byl, je a bude centrem evropského komiksu. Čtyřicet obřích nástěnných maleb je toho důkazem. A umí si dost dobře udělat legraci i samy ze sebe: na Rue de Flandre je na stěně namalovaný medvěd Cubitus od kreslíře Dupy, který stojí nad fontánkou a čůrá do ní, zatímco ten slavný vysochaný bruselský chlapeček stojí na zemi a nechápavě se škrábe na hlavě. Inu, komiksová satira nešetří nikoho, ani bruselské ikony.

(psáno pro Svět)